Rock & Pop č. 2/2002 - recenze desky TĚLA : Noční múzy
Poslech takového alba mě může jenom naštvat. Ne z důvodu, že bych strávený čas považoval za ztracený. Naopak, ale zlobí mě, že tak kvalitní bigbít nezní dnes a denně ze všech rozhlasových stanic vedle například Chinaski. Vždyť o co je skladba Jonáš téhle liberecké party horší než třeba všudypřítomná Klára? Po deskách Co to je (1995) a Možná... (1997) nabízejí Těla, posílena o nového baskytaristu Radana Jareše a houslistu Tomáše Nezdaru, vyrovnanou kolekci čtrnácti písní, které jsou vzdálené snaze o úspěch za každou cenu a přesto mají ambice stát se šlágry v tom nejlepším smyslu slova. Třeba svižnou skladbu Danny bych si snadno dovedl představit v repertoáru každé kapely objíždějící o sobotních večerech sálky a sály v celé republice a skvěle gradující Proces je potenciální hit první velikosti. Zajímavé oživení, které naštěstí nevyznívá jako samoúčelné, v reggae Smutnej pán a jazzem načichlé 'barovce' Dej mi, dej, přináší hostující Jana Koubková. Tvorba originální šestice s charakteristickým zvukem houslí ve většině nahrávek se vyznačuje netuctovými texty a nápaditými aranžemi. Album, které ještě obsahuje videobonus s klipy ke skladbám staršího data Hej Báro a Máváme bílou, je dokladem toho, že výhradního autora písní, zpěváka, klávesistu a kytaristu Luboše Beránka, navštěvují múzy častěji než v noci.
Roman Jireš (*******)
--------------------------------------------------------------------------------
Rockový obtýdeník BIG BENG! 25.10.2001 - recenze desky TĚLA : Noční múzy
Liberecká Těla jsou zkušená. Je to dáno nejenom více než osmiletou dobou existence, nýbrž i hudebními krůčky zpěváka, skladatele a textaře Luboše Beránka, takto vůdčí osobnosti souboru. Uplatňuje svou folkovou minulost, a tak se Liberečtí na svém třetím albu dobrali v podstatě novodobé podobě ze svých počátků, velice hřejivého písničkového projevu, který je od laciné přímočarosti odříznut instrumentálními možnostmi formace disponující houslemi, klávesami a až třemi kytarami v sestavě. Od ‘hitové‘ úvodní Vím já? až po závěrečnou nostalgickou Naposled se na albu střídá jedna lehká písnička s druhou. Není na nich nic zvláštního, snad jen vstupy skřipek, dvojí vokální hostování Jany Koubkové (Smutnej pán, Dej mi, dej), mnohdy opravdu zajímavá melodie (Proces, Houba, Naposled) a ta všeobjímající příjemnost. Nejsou agresivní, jsou houpavé a přinášejí opravdu povětšinou zvedené texty, z nichž je patrný Beránkův světový názor, pokora k životu a víra. Pravda, v Danny či Jemnězemězle sáhl k určitému druhu nadhledu, který do kontextu alba příliš nepatří (ve druhém případě mu mám spíš za zlé poněkud těžkopádné výrazivo v refrénu), ovšem i přesto patří k těm lepším textařům, kteří se momentálně na českých pódiích pohybují.
O Tělech lze hovořit ze dvou pohledů. Mohou být příliš ‘obyčejná’ a mohou být nádherně ‘obyčejná’. Osobně preferuji variantu druhou.
Jaroslav Špulák (*****)
--------------------------------------------------------------------------------
Rockový týdeník BIG BENG! 1.5.1997 - recenze desky TĚLA : Možná ...
Jestliže šestice TĚLA pochází z Liberce, potom nemohla pořídit své v pořadí druhé album jinde než v tamním studiu SPIN, které se stalo doménou místních kapel nejširšího ražení včetně silného náporu přespolních. Možná... patří bezesporu k lepším nahrávkám, které z jeho útrob vyšly, čemuž bezesporu pomohla skutečnost, že tahle partička jednak patří k těm nejzkušenějším a druhak se nepohybuje v temnotách nejtvrdšího metalu, čili je velice dobře čitelná a studioví technici z ní měli bezesporu velkou radost. Však se také pochlapili a kapelu čitelnou opravdu nechali. Pokud tedy není místy rozumět textu, je to proto, že vokalista právě nezvládl výslovnost. Obrovský zvukový nápor houslí v úvodní Všechno je O.K. a slyšitelně "useklý" úvod Barabáše na kříži jsou dvě kosmetické chyby na jinak příjemně nádherné liberecké "ženi". TĚLA jsou pozitivním překvapením, o tom není sporu. Předestřela příjemnou funky/rock/bluesovou kolekci, na které ve čtrnácti vlastních skladbách holdují čirému muzikantství, aranžérským finesám, nástrojové bohatosti (zařazení houslí, cella, dechové sekce, ženského hlasu hostující Ivety Kotrmanové i pily Františka Lamače ve skladbě Umar Gorpo), a pevným vokálním schopnostem svých členů. Ať už vezmeme zpěv sólový či sborové jistoty, pokaždé odvedla TĚLA stoprocentní práci ve prospěch celku. Jejich skladby mají zvláštní pnutí. Na povrchu dominuje poklid, uvnitř pak neodmyslitelné napětí, touha prožívat sám a současně nechat prožívat okolí. Není v nich ani radost, ani deprese, jsou pozoruhodně pevné, jisté ve svém sdělení, a proto ani texty nejsou nijakou povrchní zábavou. Jejich autor Luboš Beránek strčí do kapsy kdekterého básníka nejenom jazykovou malbou (lze skutečně číst jako verše), ale i jemnou ironií (Vdova Šulcová, Umar Gorpo, což je pozpátku přezpívaný návod k použití automatické pračky, či vynikající Barabáš na kříži, zde jakýsi ohlas na českou verzi muzikálu Jesus Christ Superstar) a košatou mluvou (Všechno je O.K., Pípa, Komár, Možná...). Pospolu s hudbou tak přišla na svět znamenitá kolekce vyrovnaných skladeb vyzrálé kapely. Budete-li nutně toužit po přirovnání, pohybují se kdesi mezi The Levellers a The Smith. Samozřejmě v českém folklórním balení.
Jaroslav Špulák (******)
|
album/recenzent
|
Špulák
|
Němec | Drozda | Husák | Gabriel | Martinek | pruměr |
| 1. Těla - Možná... | ****** | ***** | **** | *** | ***** | **** |
4,50
|
| 2. Waltari - Space Avenue | ***** | **** | *** | ***** | ***** | ***** | 4,50 |
| 3. Kryptor - Na vých. frontě | **** | ***** | **** | **** | **** | ***** |
4,33
|
| 4. Ace Frehley - 12 Picks | *** | ****** | **** | **** | **** | **** |
4,17
|
| 5. Depeche Mode - Ultra | **** | **** | ***** | **** | ***** | ** | 4,00 |
| a další... | |||||||